Týdny restorativní justice

Institut pro kriminologii a sociální prevenci realizoval v říjnu 2025 výzkum veřejného mínění, zaměřený na názory a postoje českých občanů ke kriminalitě a trestání. Uskutečněn byl na reprezentativním vzorku 1.000 obyvatel starších patnácti let. Jedním z témat, jimž se věnoval, byla restorativní justice.

Ukázalo se, že navzdory vytrvalému úsilí mnoha institucí i odborníků popularizovat restorativní justici a přispět k jejímu většímu využívání v našich podmínkách se pro většinu české veřejnosti jedná o neznámý pojem. Přiznaly to více než tři čtvrtiny našich dotázaných (77 %). Jasnější představu, co se pod daným termínem skrývá, mělo pouze 9 % respondentů. Zbývající část (14 %) se sice podle svých slov s pojmem restorativní justice již v minulosti setkala, avšak jeho význam objasnit nedokázala.

O něco lepší povědomí má česká veřejnost o Probační a mediační službě, která uplatňování restorativních principů v systému trestní justice zajišťuje. O její existenci ví pětina občanů (20 %), naopak nikdy o ní podle svých slov neslyšelo 53 %. Ostatní mají určité, ale opět spíše mlhavé představy (27 %). Stojí za zmínku, že srovnáme-li tyto výsledky se starším výzkumem IKSP z roku 2018, podíl dobře informovaných respondentů zůstal na zhruba stejné úrovni (tehdy se jednalo o 22 %).

Míra informovanosti je přitom v dané oblasti zásadní. Kriminologické výzkumy dokládají, že čím více občané vědí o různých alternativních trestech či opatřeních, tím více podporují jejich využívání. Také aktuální studie ukazuje, že v okamžiku, kdy byly respondentům popsány základní principy mediace jakožto klasického restorativního opatření, většina z nich (60 %) vyjádřila podporu pro jeho využívání. Celkem 40 % z nich dokonce zastávalo názor, že jako postup pro řešení trestných činů může být mediace vhodná u jakéhokoli typu kriminality. Zbývající část těchto respondentů by ji nedoporučovala pouze u závažnějších forem trestné činnosti, jako jsou vraždy, těžké ublížení na zdraví nebo znásilnění.

„Potvrdilo se, že představy, které o české veřejnosti máme, bývají někdy mylné. Z internetových diskusí nebo sociálních sítí můžeme totiž snadno nabýt dojmu, že naši občané si efektivní trestní politiku spojují výhradně s přísným trestáním, ideálně ve formě mnohaletého uvěznění, kde budou odsouzení jen o chlebu a vodě. Ve skutečnosti si ale většina lidí velmi dobře uvědomuje, že ke skutečné nápravě pachatelů, ale stejně tak i k uspokojení potřeb obětí, vedou jiné cesty. V minulosti jsme se podobným způsobem ve výzkumu dotazovali i na uplatňování probace. Výsledky byly v zásadě stejné. Naprostá většina občanů příliš netuší, o co konkrétně se jedná. Jakmile jim ale základní principy těchto opatření popíšeme, nemají problém se s nimi ztotožnit. I proto jsou akce typu Restorativního týdne tak důležité. Musíme využít každé příležitosti, jak veřejnosti vysvětlit, že to, co se skrývá pod termínem alternativní tresty, není projevem naší naivity nebo změkčilého přístupu ke zločincům. Naopak se přesvědčí, že tyto přístupy dávají smysl a odpovídají naší potřebě přimět pachatele k tomu, aby přijali odpovědnost za svoje chování a začali sami usilovat o to stát se užitečnou součástí celé společnosti. Za povšimnutí ostatně stojí už samotný fakt, že respondenti, kteří vědí o existenci PMS, jsou v našich výzkumech automaticky více nakloněni využívání probace, mediace i dalších alternativ. I v tomto směru je tedy informovanost naprosto klíčová,“ říká vedoucí výzkumné skupiny IKSP Jan Tomášek.

Výzkum současně naznačil, kam by osvěta v případě restorativní justice mohla konkrétně směřovat.

„Kriminologické studie, které se zabývají zkušenostmi přímých účastníků mediace, jasně dokazují, že naprostá většina z nich je s jejím průběhem i výsledkem spokojena. Cení si možnosti mluvit o tom, co se stalo, vyjádřit svoje emoce. Je pro ně důležité diskutovat o možnostech, jak by mohl pachatel svůj skutek napravit. Veřejnost by se proto měla dozvědět, že právě v tomto smyslu restorativní justice prokazatelně funguje. V našem výzkumu se bohužel ukázalo, že jen malá část dotázaných věří, že oběti mohou mít o mediaci zájem, nebo že jim setkání s pachatelem pomůže psychicky se vyrovnat s následky trestného činu. Skeptičtí byli i vůči myšlence, že pachatelé do mediace vstupují s čistými úmysly a nejde jim jen o šanci na odvrácení přísného trestu. Moc nevěří ani tomu, že by mediace přispěla k jejich nápravě. Otázkou nicméně je, nakolik bychom je mohli přesvědčit pomocí výsledků kriminologického výzkumu. Zkušenosti ze zahraničí hovoří spíše o síle konkrétních příběhů a kauz. Na nich jde lidem nejpůsobivěji ukázat, jaké pozitivní změny v životě pachatele i oběti může restorativní přístup přinést.“ 

Část otázek v rámci aktuálního výzkumu směřovala i k hypotetické situaci, zda by si respondent uměl představit svou vlastní účast na mediaci, a to v případě, že by se stal obětí trestné činnosti. Ukázalo se, že velmi záleží na okolnostech. Pokud by se jednalo o méně závažný majetkový delikt, jehož pachatelem by byl dosud netrestaný pachatel mladšího věku, souhlas s mediací si dokázala představit polovina dotázaných (52 %). Pokud by ale popisovaný skutek byl násilného charakteru, zahrnoval zranění a pachatelem by byl recidivista pod vlivem návykové látky, ochota mediaci podstoupit klesla na 18 %.

„U těchto otázek se potvrdil jeden ze zajímavých paradoxů, na které výzkumy tohoto typu pravidelně poukazují. Většina lidí předpokládá, že nejpřísnější postoje zastávají vůči pachatelům reálné oběti trestné činnosti. Dost často v jejich zájmu argumentují i někteří politici, chtějí-li zpřísnit zákony. Ve skutečnosti jsou to ale právě lidé s přímou zkušeností s viktimizací, kdo jsou nejvíce nakloněni různým alternativním přístupům, včetně mediace. Je pravděpodobné, že v nich vidí slibnější způsob naplnění svých potřeb, než by znamenalo jen samotné potrestání pachatele. V našem výzkumu by tak v popsaném hypotetickém případu krádeže věcí z auta souhlasilo s mediací 70 % lidí, kteří mají osobní zkušenost s viktimizací, a jen 44 % těch, kdo se obětí nikdy nestalo.“  

Analýza dat ukázala, že postoje či názory na restorativní justici nejsou příliš ovlivněny demografickými znaky, jako je pohlaví, věk nebo vzdělání. Mnohem větší roli hraje celkový pohled na kriminalitu, respektive subjektivně prožívaný pocit bezpečí. Proti využívání restorativních opatření byli především ti respondenti, kdo jsou přesvědčeni, že kriminalita v České republice výrazně stoupá, respektive cítí vyšší riziko, že by se mohli sami stát její obětí.

„I v tomto ohledu se můžeme bavit o určité formě osvěty. Veřejnost má bohužel i díky médiím velmi zkreslené představy o rozsahu, struktuře i vývoji kriminality. Pokud si někdo myslí, že počet trestných činů rok od roku dramaticky stoupá a většinu z nich tvoří závažné násilné skutky, je pochopitelné, že volá po radikálních krocích ke změně takového stavu a nebude sympatizovat s ničím, co vypadá jako přehnaně shovívavý přístup k pachatelům. Ani statistiky, ani viktimologické výzkumy ale rozhodně nehovoří o tom, že je situace v České republice v tomto ohledu vážná. Patříme naopak k nejbezpečnějším zemím světa.“ 

Restorativní justice má u české veřejnosti potenciálně velkou šanci na úspěch díky tomu, že se programově zaměřuje na oběti a jejich potřeby. Výzkum ukázal, že právě toto téma je pro občany velmi důležité. Více než polovina dotázaných si například myslí, že by oběť měla mít možnost vyjádřit se k tomu, zda má být pachatel propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Více než 40 % se pak obává, že se české soudy starají spíše o práva pachatelů než obětí.

„Principy restorativní justice budou většině lidí dávat smysl už z toho důvodu, že zcela zjevně směřují k tomu, aby oběť nebyla přehlíženou součástí celého systému. Není určitě náhodou, že naši respondenti většinou souhlasili s výrokem, že pokud se oběť s pachatelem dohodnou na řešení případu, měl by soud k takové dohodě přihlédnout. Přesně o tom restorativní justice je, takže se rozhodně nemusíme bát, že její zastánci u české veřejnosti narazí na nepochopení či odpor.“